Slova "miluji tě" dnes vypouštíme z úst jako komiksovou bublinu, která se vznáší nad našimi hlavami s roztouženými výrazy. Říct někomu "miluji tě" je stejně nezávazné jako pochválit mu auto nebo šaty. Slova o tom, že láska je spojená i s bolestí, se zdají být jako nepatřičné rušení této idylky, jako moralizování, které člověku komplikuje život. Copak bolest nezbytně patří k tak úžasnému pocitu, jakým je stav zamilovanosti?
Život nás ale učí, ze láska a bolest spolu chodí v podivné symbióze a vzájemně se potvrzují. Když matka dává život dítěti, tak to vždycky bolí. Pro radost z nového života však matka na bolest hned zapomíná, láska ji promění v tichou radost. Také nemoc dítěte bolí matku víc než noci probděné nad jeho horečnatými sny. A když se dítěti uleví, ulehčí se i matce, ačkoli je po fyzické či duševní stránce vyčerpaná. Lásku samozřejmě velmi bolí, když jí někdo křivdí nebo když naráží na nepochopení a odcizení. Nejvíc ji ale trápí, když neví, co si má počít, aby pomohla tomu, na kom jí záleží.
Život nás ale učí, ze láska a bolest spolu chodí v podivné symbióze a vzájemně se potvrzují. Když matka dává život dítěti, tak to vždycky bolí. Pro radost z nového života však matka na bolest hned zapomíná, láska ji promění v tichou radost. Také nemoc dítěte bolí matku víc než noci probděné nad jeho horečnatými sny. A když se dítěti uleví, ulehčí se i matce, ačkoli je po fyzické či duševní stránce vyčerpaná. Lásku samozřejmě velmi bolí, když jí někdo křivdí nebo když naráží na nepochopení a odcizení. Nejvíc ji ale trápí, když neví, co si má počít, aby pomohla tomu, na kom jí záleží.