Sedíš a ztěžka oddechuješ,smutná princezno, tohle si nezasloužíš, pomohla bych ti, ale jsem svázaná tolika city, že se nemohu ani pohnout. Vzpomínáš na to, jak jsi jednou byla šťastnáa víš, že už to nikdy nebude dobrýa až ti někdo připomene tu chvíli,budeš si rvát vlasy a ty před probuzením prosíš samu sebe, ať už to skončíi když ty tomu nemůžeš zabránit. Víš, že nemůžeš zavřít oči, protože sny o něm se ti zdají a když je máš otevřené, tvé oči se snaží vyplavit všechnu bolest, všechny vzpomínky...
Z tvých slziček by mohlo být slané mořea i přes to bolest zůstává a co víc, ani těch blbejch vzpomínek,o kterých se furt snažíš psát básně,se nezbavíš,a ty už jsi tak zoufalá,že už jen sedíš a smutně oddechuješ... jednou ale bude líp, zase se na tvé tváři objeví náznak úsměvu, srdce se zachvěje štěstím,a tvé tělo pozná pocit bezpečí...chce to jen čas...
Z tvých slziček by mohlo být slané mořea i přes to bolest zůstává a co víc, ani těch blbejch vzpomínek,o kterých se furt snažíš psát básně,se nezbavíš,a ty už jsi tak zoufalá,že už jen sedíš a smutně oddechuješ... jednou ale bude líp, zase se na tvé tváři objeví náznak úsměvu, srdce se zachvěje štěstím,a tvé tělo pozná pocit bezpečí...chce to jen čas...